Úvodní strana » Blog » Tátovi...

Tátovi...

Když jsem začal přemýšlet o tomto blogu, napadlo mne, že vůbec netuším, kdo mne přivedl k cestování nebo jaká síla ve ve mě probouzí touhu neustále objevovat nová místa. Mohly to být geny od pradědečka, který se jednoho dne vydal na trh prodat dobytek a vrátil se až za týden pěšky, protože všechno prohrál v kartách a domů musel po svých. Prababičce sice řekl, že jej v lesích přepadli lupiči, ale ta nám později vysvětlila, že pradědeček nikdy neuměl udržet si "poker face" a ona mu samozřejmě neuvěřila. 

Možná za to může strýc, na jehož návštěvu, když přijel z Ruska dvakrát za rok na dovolenou, jsem se moc těšil, protože jsme mu tajně kradli cigarety, kterých měl plný kufr. Určitě to ani nebyla moje máma, která mě sice vždycky podporovala, ale hranice té naší úrodné Hané jen nerada překračuje.

Ale během přípravy projektu Vashek se najednou objevila odpověď na tuto otázku a byla celkem logická.

Žil jednou jeden muž, který se těšil velké úctě a byl kovář. Nepamatuji si žádné velké cestování kromě výletu na hrad Bouzov a porevoluční dovolenou v krásné Šumavě. Miloval svoji vesnici, kovárnu, les a jednoduchý život. A taky startky bez filtru. Každou volnou chvilku trávil v kovárně, kde vytvářel krásné věci ze železa, špinavými rukami si otíral spocené čelo a když se zamyslel, přejížděl si prsty mohutný knír. Pod hustým obočím se třpytily ty nejvíc laskavé oči na světě, které dodávaly jeho mohutné postavě ve špinavé zástěře témeř mystický vzhled. Trávil jsem hodiny pozorováním jak pracuje a poslouchal historky, které mi vypravoval. Nezáleželo na tom, jak moc práce měl, vždycky si našel čas mi odpovědět na jakoukoliv otázku. Jakoukoliv, Z historie, zeměpisu, politiky, kultury, počasí, ze života. prostě jsem se mohl zeptat na cokoliv a on znal odpověď. Jednou jsem se zeptal: " Jak je možné, že všechno viš?" V tu chvíli položil kladivo na kovadlinu, sundal zástěru a pokynul mi, abych jej následoval. Přišli jsme do obýváku a on mi ukázal knihovnu. "Toto je moje knihovna, v těchto knihách najdeš odpověď na všechny otázky a procestuješ celý svět. Chovej se k nim s respektem."

A to jsem přesně udělal. Přečetl jsem skoro všechny knihy, A každá přečtená kniha ve mne vzbuzovala větší a větší touhu cestovat a objevovat. Ten kovář se špinavou zástěrou a krásnýma očima byl můj otec a přetože už mnoho let není mezi námi, mu děkuji, že mi ukázal kouzlo knih.

Paradoxoně první knihy, které jsem začal číst po jeho smrti byl 13-ti dílný román „Dědictví otců“ přivede čtenáře do Francie 16-17 století. Popisuje život Petra ze Sioraku, který je plný neuvěřitelných příběhů odehrávajících se v těchto stoletích plných náboženských válek. Přečetl jsem všech 13 knih jedním dechem a jednoho krásného dne jsem odložil knihu a srdce mne táhlo do daleké Provence objevovat místa, která jsem v knihách Roberta Merleho procestoval stokrát. A v tu chvíly se zrodil projekt Vashek a má cesta do Provence. Ta místa jsem našel a Petr ze Sioraku tam byl se mnou…

Děkuji tati.

Your guide and mad pilgrim